Narodila jsem se v písku. Ne v domě, ne v posteli, ale v samotném srdci pouště, kde vítr zpívá jména mrtvých. Moje matka říkala, že ve mně dřímá dech džina — dar i prokletí, které přinesl můj otec, džin vzduchu, jenž se ztratil v bouři dřív, než jsem otevřela oči. Když jsem se smála, poryvy větru tančily kolem mých vlasů. Když jsem se zlobila, písek se zvedal jako vlna. Lidé z oázy mě brali s respektem, ale i s obavami. Říkali, že mám v očích písečnou bouři.

Poté co se mě matka vzdala, žila jsem z toho, co jsem si dokázala vzít. Oáza byla malá, ale v jejích stínech se dalo přežít. Naučila jsem se číst tváře, vnímat váhání, cítit, kdy má někdo těžší měšec než srdce. Zpočátku jsem kradla jen proto, abych jedla. Později proto, že jsem mohla. Když jsem chtěla, uměla jsem být víc vzduch než tělo — jen šepot, jen záblesk. Lidé říkali, že jsem šarlatánka, podvodnice, co prodává vítr v lahvi a sliby, které mizí s úsvitem. Možná měli pravdu.

Jednoho dne jsem se dotkla nesprávné kapsy, nebo spíše toho co v kapse bylo. Ještě nikdy jsem neviděla poletuchu, natož mrtvou a uvnitř skleněné lahve. Vzala jsem ji s tím, že ji kdyžtak prodám jako lék na neřesti. Nevěděla jsem, kdo to je a proč má v kapse chcíplinu, ale už bylo pozdě.

Byl to uznávaný, vysoce postavený elf, badatel z přilehlého království. Jeho pohled byl chladný, prázdný, jako by se díval skrz mě. Od té chvíle se kolem mě všechno změnilo. Věděla jsem, že mě nechal sledovat, věděla jsem, že mě hodlá potrestat. Vyslýchal místní, ptal se na mě. Tvrdili mu, že jsem jiná a nebezpečná. Každý krok, každý nádech, jsem se necítila ve své kůži. Poletucha mě tížila v kapse a připomínala mi, že jsem unikla jen o fous.

Od té doby byly noci delší, ticho hlasitější.

Pět nocí poté jsem slyšela podivný šum písku, něčí kroky. Šum byl stále hlasitější. Najednou cosi u mích dveří vybuchlo. Všude byl dým, štípavý kouř a černočerná tma. Leknutím jsem padla na podlahu, chvíli nehybně ležela v troskách. Postupně prosvítalo světlo loučí z ulice. Někdo mě chytil za krk. A já poprvé pochopila, že smrt může být blízko — ne ve válce, ne v bouři, ale v očích někoho, koho jsem obrala.

Elf se nade mnou tyčil se zlomyslným výrazem v tváři. Cítila jsem se zvláštně, bylo mi těžko, třepotaly se mi prsty na rukou. Na moment jsem pocítila ještě něco, něco nového. Než jsem se stihla vzpamatovat, proměnila jsem se na kytku v květináči. Elf mě s úlekem a zženštělým křikem zahodil kamsi do dýmu. Pak už jsem jen utíkala.

Bála jsem se přemýšlet nad tou proměnou. Co to bylo? Nějaká vyšší moc? Nebo snad já? To není možné. Nebo snad je? Divoká magie a já? Neměla jsem moc času nad tím přemýšlet, moje priorita bylo přežití.

Když do oázy dorazila karavana, neváhala jsem. Schovala jsem se mezi stíny, pískem a prachem. S úsvitem jsem seděla na neklidném velbloudu, jehož majiteli se mi povedlo nakukat, že má vysoce infekční slintavici, tudíž je nebezpečný i pro něj.

Neohlížela jsem se. Putování bylo dlouhé, ale stálo za to. Orientovali jsme se pomocí hvězd, z nudy zabíjeli pouštní štíry a vysmívali se fata morgáně. Měla jsem požehnaně času na přemýšlení, mohla to být divoká magie? Jsem čarodějka?

Během patnácté noci karavana narazila na stopy civilizace. Bylo to přístavní město.

Poflakovala jsem se ulicemi. Testovala jsem svoje nové čarodějné schopnosti, spíš jsem jimi děsila hlavně sebe než občasné kolemjdoucí. Kradla poldy moře a opékala si je na skromném ohníčku u smradlavého přístavu.

Jednoho dne jsem nasedla na loď plující přes moře. Nevěděla jsem kam loď pluje, a bylo mi jasné, že se domů už nikdy nevrátím. Byla jsem odhodlána z tohoto města vypadnout. Vydat se někam jinam, kde budu moci uplatnit svůj plný potenciál.

Poušť je nelítostná, krutá, vzpurná, zničující, nehostinná, ale je také můj domov, tedy býval. Ale vítr, ten jde všude se mnou. Někdy mám pocit, že slyším otcův smích v každém poryvu, který mi čechrá vlasy a vede mě dál cestou mého života. Divoká magie mě děsí i fascinuje zároveň, je to dar i přítěž.